Osvětim 2018

Ve čtvrtek 3. 5. jsme navštívili koncentrační tábor v Osvětimi. Jakmile jsme vstoupili před bránu tábora s nápisem „Arbeit macht frei“, v překladu „Práce osvobozuje“, všechny přešel smích. Jako první jsme šli do Auschwitz-I a pak nás autobus zavezl do Auschwitz-II Birkenau. Měli jsme možnost vidět vše na vlastní oči, stáli jsme na místech, kudy tehdy kráčeli lidé jdoucí na smrt, procházeli jsme uličkami, které jsou zality utrpením nevinných mužů, žen i dětí dodnes.
Věděli jsme, že se tu děly příšerné, až děsivé věci, ale nikdo by nečekal tohle. Většinu žáků vyděsily ale věci, které zde byly ponechány. Nádobí, kufry, staré dioptrické brýle, boty…. Ale všechny dorazily vlasy. Byly zde dvě tuny vlasů. Černé, šedivé, hnědé. Byl to zvláštní pohled. Dívali jsme se, kde spali, kam chodili na toaletu, kde ve skupinách umírali. Na stěnách byly pověšené fotografie zachycující tváře lidí, kteří si museli projít peklem.
V plynových komorách spousta z nás zadržovala slzy a sledovala škrábance na stěnách. Nechápali jsme a stále nechápeme, jak se něco takového mohlo stát, jak někdo vůbec takovým způsobem dokáže ublížit sobě rovným.
Naše průvodkyně nám sdělila spoustu zdrcujících, ale i zajímavých informací. Výklad doplňovala všemožnými citacemi, příběhy a nezvratnými fakty tohoto pietního místa. Na konci prohlídky jsme se dozvěděli, že ze 7 000 000 lidí, kteří sem byli přivezeni, přežilo necelých 7 000.
Zážitek to byl velice intenzivní a určitě se všichni z nás zamysleli nad tím, co se zde vlastně stalo a jaké to mělo následky, také že už nikdy nesmíme dopustit, aby se něco takového opakovalo, protože Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni si ji znovu prožít. A my určitě nezapomeneme. Takové věci se nesmí opakovat, musíme se respektovat navzájem, ať už jsme jakékoli rasy, náboženství, pohlaví, orientace.

Za celou skupinu zájezdu:   Marta Karafiátová 9.C a Veronika Hubálková 9.B

FOTKY